Povídka pro magazín Reportér, leden 2023 (č. 101/23)
Je rok 1989 a Karel má chalupu blízko ostře střežené a ostnatým drátem obehnané hranice s Rakouskem – tak začíná povídka psaná pro lednové číslo magazínu Reportér.
Zasněženou ulicí městečka Frymburk projížděl Karel s vědomím blížící se výjimečné chvíle. Těch osm let, co měl chalupu ve Svatém Tomáši, tuto cestu nikdy nevnímal jako samozřejmost. Kontrola pohraničníky a pak jízda lidu prostou přírodou proměňovaly zdánlivě banální cestu v opakující se napětí z vloupávání se do zakázaného území. Byl ve své zemi, a přesto nebyl. Dnes ale pociťoval vzrušení nového druhu. Chalupu navštívil naposledy začátkem listopadu. Zazimoval ji, připravil dřevo, aby až přijede s Marií a snad s oběma dětmi na vánoční svátky, bylo vše připravené. Svět se však za pár uplynulých týdnů převrátil vzhůru nohama. Sotva se vzpamatoval z pádu berlínské zdi, přišly hektické dny same- tové revoluce. Zmlácená dcera Anička na Národní třídě, zakládání Občanského fóra v jeho rodném městě, volný pád komunistického režimu, jeho povýšení na vedoucího laboratoře. Téměř každý den přemýšlel, jaké to asi bude po pádu režimu tam, kde má chalupu, kde je pás zakázaného území, kde jsou nataženy ostnaté dráty, ten zvláštní mezisvět oddělující tady a tam. A jaké bude příští léto? Bude se moci až k hraničnímu kameni, či dokonce přejít svobodně hraniční potok?
Vše se měnilo rychleji, než stačil snít. Den před Štědrým dnem vystříhali ministři zahraničí Dienstbier a Genscher u Rozvadova tunel do stěny smrti a propojili tak střed Evropy. A ještě než skončí letošní rok, bude někdejší disident a nedávný vězeň svědomí zvolen prezidentem republiky. Kde v tom blázinci hledat smysl? Karel byl zmatený, ale úplně jinak, než jak to vnímala manželka Marie, učitelka občanské nauky a dějepisu na gymnáziu. A naprosto jinak než její komunistická rodina plná lampasáků. I když si vymohl, aby první svobodný Štědrý večer slavili poprvé jenom s dětmi, odjela Marie na druhý svátek vánoční do Bechyně za rodinou. Za plačící matkou, za tchánem, jenž neustále pořvával, že v padesátých letech by se s Havlem a jeho kumpány zatočilo jinak. A za švagrem, podplukovníkem vojenského letectva, který mezi stakany vodky proklínal Gorbačova, Brežněva a Stalina, aby v posledním stadiu prohlásil, že to posral už samotný Lenin a on že teď neví, s kým má za kniplem své stíhačky vlastně bojovat. Anička zůstala raději doma, modřiny z Národní jí z těla ještě neslezly a blbý kecy v Bechyni prý v tomhle stavu fakt poslouchat nehodlá. Ani třináctiletý Robin nezvedl hlavu od Záhady hlavolamu, kterou dostal spolu se Stínadly se bouří od táty přes hluboký povzdech své matky pod stromeček.
A ráno po Štědrém dnu zavolal Karlovi hajný Hofhanzel, že zámky na branách v hraniční stěně náhle zmizely a dráty nikdo nehlídá. Prý v ten den, kdy si nový český ministr se starým německým ministrem ustřihli kus ostnáče domů a padla železná opona, prohlásil velitel místní posádky, že se na to může vysrat taky. Nařídil sundat řetězy z bran a poslal většinu záklaďáků na vánoční opušťák domů. Nakoupil si zásobu vodky, otevřel okna vánočně vyzdobené místnosti PŠM, tedy politického školení mužstva, a spolu s jakýmisi věřícími v televizi zpíval Narodil se Kristus Pán. Zpěv polozapomenutých koled prokládal výkřiky do štědrovečerní noci: „Patří vám to, debilní debilové!“
Když Karel slyšel tyto zprávy, věděl, že chce být při tom. Že chce, že musí projít na druhou stranu. A tak na svatého Štěpána sedl bez Marie a bez dětí do nové Škody 120 a vydal se na chalupu do vzdálené zasněžené šumavské krajiny.
Opuštěná závora s přivařeným zákazem vstupu do hraničního pásma zvedala svůj prst k nebi, neboť konec vahadla někdo zatížil cementovou tvárnicí na řetězu. Karel se zastavil pod zrezivělou kovovou tyčí jako pod zchromlou gilotinou. Vnímal, že je to pro něj hmatatelnější důkaz změn než desetitisíce demonstrantů na Václaváku.
Sníh před chalupou se třpytil beze stop. Karel našel u domku hajného proházený sníh a připíchnutý lístek na dveřích: „Jsem v kostele!“ Vydal se proto na hřeben kopce. V gotickém kostele zbaveném největšího nepo- řádku na sebe pod opadanou klenbou pořvávali tři chlapi. Lesník stál v třímetrové výšce na žebříku, opřeném o jeden z vystupujících výklenků nad oltářem, kde kdysi stály gotické sochy. Hajný šteloval archaický fotoaparát značky Flexaret a třetí, hospodský, se zrovna drápal na další z podstavců po nastavených štaflích.
„Sakra, Josef, mně už dřevěněj nohy…“ hulákal první z mužů, který měl na snímku hrát svatého.
„Doprdele, mám závratě,“ hekal hospodský.
„Je nám dohromady pět set let a blbnem tady jako puberťáci.“
„Kostel sice není vysvěcený, ale přesto tu mluv slušně, dobytku,“ napomenul ho hajný.
„Když já nemůžu koukat dolů!“
„Tak čum nahoru!“
Hospodský si ohromně ulevil. „Co myslíte, kluci, má Bůh taky… větry?“
„Hele, Josef, já slezu a čutnu tě do tý tvý zadnice, že vyletíš jak ten… no…“ rozčílil se lesník.
„Faust… doktor Faust,“ uchechtl se nad obstarožním stojanem s foťákem hajný.
„Ale hovno. Remek. Jako Remek vyletí. Doktor asi bude lítat… Hele, doktor je tady!“ přivítal lesník Karla, který již delší dobu postával ve dveřích a teprve nyní se začal smát. Ještě větší radost měl ale hajný.
„To je dost, že jsi přijel, Karlíčku. Veselý Vánoce. Tamhle vylez na poslední místo a budeš dělat svatýho Utřinose. A jsme kompletní. Fotodokumentace je důležitá věc pro renovaci kostela. Tobě to vysvětlovat nemusím, ty jsi inteligent. Těmhle dvěma taky ne, protože jsou pitomci utlemený.“
Karel chtěl dodat, že na obtížnou cestu sněhem se vydal za úplně jiným účelem. Že chce k otevřenému průchodu ostnaté stěny. Že se nemůže dočkat…
„Hybaj nahoru!“ hajný Karla nemilosrdně tlačil na štafle u posledního prázdného podstavce. Pak stiskl časovou spoušť a hnal se ke svému piedestalu. Celou proceduru museli několikrát opakovat, neboť cvaknutí clony přišlo dřív, než se hajný stačil dostat do správné pozice svého příbuzného, svatého Petra, jak říkal. Podle okamžiků, kdy ho zastihl fotoaparát, byl častován přezdívkami svatý Louda, svatý Šplhavec nebo svatý Prdeláč. Chlapi se smáli, nadávali, aby se nakonec šťastně sesedli na zbytcích oltáře a nalili si vánoční štamprdli. Hajný všem vysvětloval:
„Chovejte se jako lid boží v chrámu Páně. Víte, jak to bude krásný, až kostel opravíme? Nějaký sochař udělá podle nás sochy, aby se hodily do kompozice kostela. A proto musíme mít jasnou představu a důkaz, že tam ty sochy kdysi stály.“
„To ten svatej bude s mým ksichtem, jo?“ zeptal se natěšeně hospodský.
Hajný se ve vysvětlování přerušit nedal. „Bejvalí staro- usedlíci z Rakous už tu byli a chtějí založit sbírku. Lavice mám už slíbený a možná do dvou tří let bude v tomhle zuboženém kostele zase mše svatá.“
„Proč to děláš? Ať si to vopraví Rakušáci, dyť to bylo jejich. Honíš nás i sebe jako blázen…“ mávl rukou hospodský.
„Proč? Protože to tady stojí pomalu sedm set let! A téměř celou tu dobu sem chodili lidi, aby si znovu uvědomovali, že nemají dělat kraviny… a taky proto, že jsme venkoncem občané, a ne ty domácí hovada ke korytu, co z nás nadělali komunisti… A teď konec řečí, máte padla. My s doktorem máme nějakou práci, viď, Karlíčku?“
Auto zastavilo na místě, kde sněžný pluh vytvořil v napadaném sněhu malou kapsu. K bráně v drátěné stěně zbývalo pár desítek metrů a vedly tam stopy vojenského auta, spíše jejich náznak. Pavučina porůznu zkřížených ostnatých vláken byla obalená námrazou. Působila zapomenutě jako relikvie jiného času. Železnou oponu, kterou korunovalo svinuté bodláčí kovových jehlic, přerušovaly po několika stech metrech vysoké dlouhonohé příšery vojenských hlásek jako od Salvadora Dalího. Kovové věže byly opuštěné lidmi i kulomety. Oba muži došli k bráně zapřené dřevěnou tyčí, aby se, zbavená řetězu, samovolně neotvírala. Sníh byl u ní částečně odházen, ale stopy dál nevedly. Karel se rozhlédl na obě strany, jestli je někdo nesleduje a nevystřelí. Pak silně udeřil do dřevěného sloupu v plotu a obnažil zasněženou pavučinu smrti. Hajný odňal dřevěnou vzpěru a tahem pootevřel křídlo brány. Oba nehnutě zírali na vzniklý průchod do světa nikoho. Hajný si posunul beranici z čela, díval se střídavě na obě strany a řekl: „Bůh nás neopustil, synku.“
Oba muži protáhli těla další branou a před nimi se objevila ničím nerušená bílá louka, na jejímž konci byla státní hranice. Sníh lehounce křupal. Šli příznačně po stopách lesního dělníka Petra Marka, který tudy projel před osmi lety s fůrou sena do svobodného světa. Zůstali stát až u samotného potoka. Hraniční kámen s písmeny CS se krčil pod sněhovou papachou. Karel porušil mlčení.
„Můj děda se šel učit do Vídně zedníkem, a když chtěl, tak přijel domů. A když chtěl, tak tam zůstal. Neuměl jsem si to představit.“
„Chce se mi čurat.“ Hajný pohlédl na Karla.
„Mně taky,“ usmál se Karel. Hajný přešel opatrně hraniční potok po sněhovém přemostění první. Stáli vedle sebe až s určitou obřadností. Sníh se před nimi rozpouštěl do dvou prohlubujících se rezavých trychtýřů.
„Naschvál, jestli se pročuráme až do Rakous,“ zachechtal se Karel.
„Kdybych neměl prostatu, napsal bych tady rakouským financům NAZDAR,“ prohlásil hajný a v chechotu stáli dál na tom samém místě, i když jim došlo veškerý čurání. Karel prohlásil, že takhle se asi cítil Amundsen při dobytí jižního pólu. Hajný opáčil, že cesta na pól byla brnkačka, protože Amundsen šel několik týdnů, ale dostat se sem trvalo čtyřicet let.
„Ale zasejc jsme měli větší štěstí než Robert Scott a přežili to.“
Pak se šťastní vydali zpět po vlastních stopách. Když opět vstoupili mezi drátěné hradby, pozvolna se smích ztratil. Hajný zakroutil nevěřícně hlavou a zhluboka vydechl:
„To je absurdní, Karlíčku. Před pár týdny by nás tady zastřelili a teď tudy špacírujeme a každýmu je to u prdele…“
Karel se podíval na hajného. Jeho pohled ovládlo rozčí- lení a výsměch. Přistoupil ke křídlu pootevřených vrat a snažil se ho otevřít dokořán. Bylo zapadané sněhem a šlo to ztuha. Karel s rámem vrat lomcoval větší a větší silou. Dřevo ve spojích vrzalo a skřípělo, občas se ozvalo zapras- kání. Hajný pozoroval Karla, pak sáhl někam do hlubin svého oblečení, aby vytáhl viržinko. Hlomoz vrat a Karlovo supění proměňovaly úsilí o co největší otevření brány ve vztek. Když se to podařilo, vrhl své ruce na druhé křídlo ostnaté brány. Hajný si pomalým pohybem zapálil cigáro, natáhl první kouř a slastně vydechl. Zahodil vypálenou sirku a strčil si obě dlaně do hlubokých kapes. Pozoroval Karlův usilovný zápas klidně a bez pohybu. Karel vnímal hajného nehybnost a propadal stále víc své popuzenosti. Zmocňovala se ho zuřivost a nekontrolovatelný vztek. Popadl silný klacek, který zprvu zašprajcovával odemčená vrata, a začal jím bušit do vzdorující části brány, uvázlé v nahrnutém sněhu. Pokaždé s větším a větším vztekem rval dřevěnou tyč z ostnatých čelistí železné opony. Za všechny její oběti. Za všechny ty, kteří projít nesměli či kteří neměli odvahu. Karel neustával, dokud jednotlivé úchyty drátů nepovolily a ty se nezačaly uvolňovat… A další a další…
Tak jako údery klacku dopadaly na drátěnou stěnu i jeho výkřiky:
„Stálo vám to za to, vy svině!? K čemu to bylo dobrý!? K čemu!? Komunistický svině! Vrazi! Jakej to mělo všechno smysl!? Jakej!? Stálo to všechno za tu hromadu neštěstí?“
Po chvíli, jak mu ubývalo sil, se pohyby začaly zvolňovat. Karlovo tělo se svezlo vyčerpaně po sloupu. Hajný si přisedl do sněhu a opřel se o karbolkou napuštěné dřevo. Radostná euforie z čurání za hraničním potokem byla pryč. Karel sotva popadal dech a utřel si zpocené čelo a slzy. Prudce oddychoval.
„Je to tak smutný, tak nekonečně smutný…“
„Protože se furt koukáš mezi ty dráty…“ odpověděl hajný.
„K čemu vlastně bylo těch zasranejch čtyřicet let komu- nismu dobrý? K čemu?“ otočil se prázdným hlasem Karel k hajnému.
Ten vytáhl z cigára poslední svazek kouře a slastně ho vyfoukl: „Třeba pro pocit štěstí, že zasejc můžeme chodit čurat do Rakous. Jenže lidi jsou podivný stvoření. Někdo se nechá kvůli svobodě upálit a někdo je šťastnej v chomoutu. A klidně tyhle dráty postaví znovu. Sobě i jiným… jenom vločky sněhu jsou dokonalý. Lidi ne.“
(Povídka navazuje na příběhy novel Divoká honba a Cesta jinam: obě vyšly v nakladatelství KANT v roce 2022, respektive 2021. Povídka je jejich dovětkem i pozvánkou.)