Cesta jinam
Popis cesty krok za krokem:
Start – Frýdava
Ves Frýdava byla založena v roce 1305, kdy dne 29. května Jindřich z Rožmberka povolil faráři ve Frymburku založit na na protilehlém (pravém) břehu Vltavy ves s tím, že „Frymburk, frymburská fara se vsí Frýdavou vždy mají zůstat u země České, diecéze pražské, pod panstvím Rožmberků“. Název vznikl tak, že byl vzat počátek slova Fridburch, což byl název dnešního Frymburku, a k tomu bylo připojeno au ve významu vlhká louka. V roce 1842 byl mezi Frymburkem a Frýdavou postaven nový dřevěný most; v roce 1932 začal být projektován nový, později postavený – betonový. Při sčítání lidu v prosinci 1930 bylo ve Frýdavě 35 domů a 271 obyvatel. V roce 1938 byla Frýdava po podpisu Mnichovské dohody přičleněna k nacistickému Německu. Dne 6. května 1945 osvobodila Frýdavu americká armáda a v blízkosti ukončily svojí činnost jednotky tří armád. Od 31. května 1946 do 9. září 1946 pak bylo z Frýdavy odsunuto asi 71 občanů německé národnosti. V souvislosti s výstavbou lipenské přehrady byla větší část Frýdavy zatopena a místo mostu do Frymburku zde byl zřízen přívoz. Frýdava pak byla přičleněna k asi 4 km vzdálené obci Přední Výtoň.
Restaurace
Restaurace – U Přívozu /domácí kuchyně, mstně vyrobené produkty lze zakoupit/
Penziony – U Přívozu
Zastávka č.2 Bývalá hájovna zvaná Fix
Zde na hájovně pracoval Johann Tobisch, který se sice narodil 12. prosince 1868 v Lenoře jako syn tamního hajného Franze Tobische a jeho ženy Walburgy, roz. Grindlové z Vlčích Jam (Wolfgrub), působil však až do penze jako nadlesní (Oberförster) na schwarzenberské myslivně (Forsthaus) v místní části Frýdavy (Friedau), zvané Fix. Frýdava náležela už k Hejrovu (Heuraffl), dnešní Přední Výtoni. Myslivna ušla zkáze a byla přetvořena na rekreační ubytovací zařízení, zapsané na adrese Přední Výtoň čp. 70 na jméno PhDr. Jindřiška Vůjtěchová.
Zastávka č.3 Místo bývalého zajateckého tábora
Okolo silnice z Frýdavy na Svatý Tomáš byl v roce 1945 zřízen zajatecký tábor, kde bylo asi pět tisíc zajatých německých vojáků; přímo ve Frýdavě maďarská sanitní jednotka (asi 400 vojáků); ve Frymburku jednotka ROI. Prostor osvobodila americká armáda. Ještě v šedesátých letech se vyskytovaly v lesích pozůstatky zničené německé vojenské techniky.
Zastávka č. 4 Odbočka na Sv Tomáš – krytý přístřešek pro turisty
Zastávka č. 5 a 6 sv. Tomáš a Vítkův kámen /1035 m n.m./
Dříve byla tato oblast běžně obydlena, vedlo tudy několik cest spojující jižní Čechy s hornorakouskou oblastí Mühlviertel.
Za třicetileté války dobýván Švédy. Byla v kostele ještě prostřílená kostelní báň od kulí/ .
V roce 1930 ve Svatém Tomáši žilo 193 obyvatel.
Stával zde lovecký zámeček, škola z roku 1904 a několik dalších velkých kamenných domů.. Po roce 1945 bylo obyvatelstvo Svatého Tomáše vystěhováno a opuštěné domy zbořeny. V roce 1950 se zde usadila vojenská jednotka, byla postavena kasárna a domky pro důstojníky. Šťastnou náhodou se zachovala půvabná poutní kaple Božího těla z roku 1347, kterou armáda používala jako skladiště. Po roce 1990 se dočkala opravy. Bohoslužby se v této kapli nekonají. Jedná se o čtvrtý nejvýše položený kostel na českém území.
Zámeček (schwarzenberská myslivna) z roku 1722 byl postaven ve „švýcarském slohu“ a býval vyzdoben Dürerovými obrazy. Sloužil také jako ubytovací hostinec. Za příznivého počasí bývala jeho okny nádherná vyhlídka k jihu, až k Alpám. Po znárodnění schwarzenberského majetku zámeček užívaly v letech 1947 až 1990 Státní lesy. V roce 1990 shořel, ruinu pak koupila soukromá firma, která ji přestavěla na exkluzivní horský hotel se snahou o vzhled podle původních plánů. Jsou zachovány stromy z původního zámeckého parku. V prostorů starých stromů je také pramen.
Na vrchu Vítkův kámen je zřícenina hradu Vítkův kámen (Wittingstein, Wittinghausen) postaveného Vítkem z Načeradce v roce 1277. Na něm byl vězněn král Václav IV.
V letech 1427 až 1465 Vítkův kámen měli Reinprechtové z Wallsse, potom Rožmberkové. V roce 1602 jej Petr Vok přenechal císaři Rudolfu II. V roce 1622 přešlo krumlovské panství na Eggenbergy, po jejich vymření hrad zdědil Schwarzenberg, který na hradě ubytoval lesní personál. Brzy však hrad vyhořel a zůstal pustý. Ve vlastnictví Schwarzenbergů byl do roku 1945.
Kvůli znamenitému rozhledu býval strategickým místem pro armádu. Už za třicetileté války v něm sídlila posádka. V roce 1919 si na věži zřídila pozorovatelnu československá finanční stráž. Po roce 1950 se zde usadila československá armáda, která si z hradního paláce udělala pozorovatelnu a nedaleko hradu zřídila radarovou základnu radiolokační roty.
Po odchodu armády v roce 1990 se majitelem hradu stala obec Přední Výtoň, objekt byl zpřístupněn veřejnosti.
V současnosti probíhá pozvolná rekonstrukce objektu – vyhlídka na Alpy – od Salzburgu po Vídeňský les, viditelný Dachsteinský ledovec,
Ubytování a občerstvení
hotel sv.Tomáš – stylová restaurace – obnovený zámeček, který vyhořel v r.1991
ubytování – hájovna
Bistro Krmelec /v turistické sezoně/
Zastávka č.7 Pasečná /Reiterschlag/
Ves na protáhlém půdorysu vznikla patrně někdy v průběhu 13. století podél staré cesty, ale první písemná zmínka o ní pochází až z r.1379 ( rožmberský urbář ). Český překlad německého jména “ Reiterschlag “ lze přeložit buď jako “ jezdcova paseka „, “ Reuterova paseka „, popř. jako “ planičova paseka „, což je asi překlad nejbližší realitě, neboť planičem byl člověk, který za účelem získání zemědělské půdy vymýtil kus lesa – tak nějak nejspíš Pasečná vznikla. Ještě na konci 18. století. šlo o poměrně malou vísku, ale po zrušení poddanství r.1848, kdy se stala samostatnou politickou obcí, spadla pod její pravomoc řada okolních vsí a osad a Pasečná tak získala prostor pro další růst. R.1895 je uveden fungující hamr. V době první republiky byla po Rychnůvku druhou největší vesnicí v oblasti a co do živností zde působil obchodník smíšeným zbožím, obchodník ovocem a zeleninou, řezník, hokynář, kovář a hostinský.
Po 2. sv. válce bylo většinové německé obyvatelstvo vysídleno a po zřízení hraničního pásma byly veškeré domy ( včetně výrazné kaple s věžičkou ) strženy ( 1956-58 ), stát zůstal pouze jediný. Vesnice dostala současně i dnešní český název. K úplnému zániku však nakonec nedošlo, neboť bylo rozhodnuto zřídit zde agrokombinát. Družstevníci sem jezdili již v 50. letech na letní měsíce, ale až r. 1963 převzal nad celou obcí patronát pražský strojírenský podnik ČKD a začala soustavná snaha o obhospodaření zdejších pozemků – přes počáteční obtížnou situaci obnova obce v podstatě proběhla. Nové bytovky, škola, obchod a další novostavby vyrostly z velké části na místě zničené zástavby a dne 19.4.1967 udělil prezident Antonín Novotný kolektivu brigádníků vyznamenání “ Za zásluhy o výstavbu „. /údajně v Pasečné byl vládní „nevěstinec“, kam si soudruzi vozili děvčata z Perlovky/
Až do r. 1990 pak byla obec obývána vedle zaměstnanců Agrokombinátu Šumava také jednotkou Pohraniční stráže
– areál jejích kasáren, dnes v soukromém vlastnictví a zčásti přestavěný, se nachází na jižním okraji vsi. V současnosti je Pasečná administrativně součástí obce Přední Výtoň.
Ubytování a občerstvení
Z prostoru kasáren vznikl přívětivý penzion Dobík
Lze odbočit k zaniklé obci Rožnov, kde bydlela sestra Adalberta Stiftera. Pěknou cestou kolem Rožnova lze se dostat po necelých 2 km do Rakouska do Herlainsodtu
Zastávka č.8 Odbočka na bývalý Rožnov a blízký přechod do Rakouska Horleinsodt
První zmínku o Rožnově představuje urbář rožmberského panství z r.1379. Německý název Rosenau znamená v překladu “ niva porostlá šípkovými keři “ a může snad upomínat na stav místa v době založení osady. Ve 20.letech zde byl hostinec a z dalších živností pánský krejčí a dva zedníci. Také Rožnov, jako řada osídlení v okolí, zanikl po 2.sv. válce.V Rožnově žila sestra Adalberta Stiftera.
Zastávka č.9 Pernek /Berneck/
Zaniklá obec osada je písemně připomenuta prvně v roce 1379. Prastarý název osady zněl Bärenecke což značí Medvědí kout – může vypovídat o tom, že kdysi tu nebývalo vždy bezpečno kvůli medvědům. V letech 1929-1930 je na Perneku uváděno 27 domů se 146 obyvateli. Místu zaniklé osady nyní dominuje litinový křížek stojící na místě pernecké kapličky.
Zastávka č.10
Před výraznou zatáčkou vlevo, projíždíme krátce lesem a po pravé straně lze vidět pomník s deskou. 21. 9. 1938 byl ve službě smrtelně zraněn velitel místní četnické stanice vrchní strážmistr četnictva Antonín Měsíček. U vsi Reiterschlag (Pasečná) byl ze zálohy střelen příslušníky Freikorpsu.
Pokud bychom pokračovali dále kolem pomníku lesní cestou, dostali bychom se k bývalé obci Linda, kde podle přestárlých ovocných stromů a rumiště, lze tušit bývalé osídlení.
Linda
V roce 1379 zde byla sklářská huť. Název Linda byl uváděn v roce 1440. Od poloviny 19. století do poloviny 20. století byla Linda osadou obce Pasečná (Reiterschlag). Patřila do farnosti Rychnůvek. V období první republiky zde byly 2 mlýny a dva hostince. V roce 1950 byla Linda osadou obce Frymburk. V dalších letech ves zanikla.
V r.1930 bylo 158 obyvatel ve 26 chalupách, v r.1950 zbývalo 14 chalup a 11 obyvatel.
Zatávky č. 11 – 12 Rychnůvek
Osadu poprvé zmiňuje rožmberský urbář z roku 1379. Místní farnost byla v roce 1783 povýšena na děkanství. V letech 1790–1856 zde existoval vikariát, který zahrnoval několik farností. Do farnosti Rychnůvek patřily osady Rychnůvek, Pasečná, Jasánky, Otov, Růžový Vrch, Horní Hraničná, Dolní Hraničná, Mukenschlag, Horní Ureš, Rožnov, Pernek, Svatý Tomáš, Mezilesí, Linda, Multerberské chalupy a Lindské Chalupy. /Nyní téměř všechny zaniklé a rozbořené v 50. letech za komunistického režimu/
Od roku 1893 byla v Rychnůvku pošta. Zdejší školu navštěvovalo až 200 dětí z okolí.
V roce 1930 zde stálo 49 domů a žilo 300 obyvatel. Po 2. světové válce byla většina obyvatel německé národnosti vysídlena a v roce 1950 zde žilo 62 obyvatel. V dalších letech Rychnůvek zanikl. Od dubna do listopadu 1946 bylo z celé farnosti Rychnůvek odsunuto skoro 1500 Němců. O 3 roky později se zbylí osadníci odstěhovali do Rakouska.
Kostel sv. Václava v Rychnůvku byla původně gotická stavba ze 14. století přestavěná v roce 1673. Kostel byl jednolodní, obdélníkový. Loď byla sklenuta čtyřmi křížovými klenbami, presbytář byl sklenut křížovou klenbou, triumfální oblouk byl půlkruhový. Kruchta na dvou pilířích byla podklenuta křížovou klenbou. V roce 1959 byl kostel zbourán. Místo, kde kostel stával, je nyní označeno velkým křížem.[2][8][9] Gotická socha Madony z 3. čtvrtletí 14. století, dříve umístná na hlavním oltáři byla před demolicí kostela zachráněna a po celou druhou polovinu 20. století provizorně umístna ve vitrině bočního oltáře sv. Linharta v kostele sv. Bartoloměje ve Frymburku,
Na počátku 50. let bylo zřízeno hraniční pásmo a území ovládla Pohraniční stráž. Německý Rychnůvek včetně kostela byl srovnán se zemí v roce 1959.
Pietní místo bývalé obce se nachází v místech zaniklého kostela – stojí zde prostý dřevěný kříž a kamenný oltář, kolem je rozmístěno několik dřevěných lavic. Každoročně se na tomto místě konají poutní mše za účasti bývalých obyvatel a jejich potomků. O kus dál je lesík coby bývalý hřbitov – je zde několik původních náhrobků. Rychnůvecké farnosti, pod kterou bylo přifařeno 16 osad, je věnován památník v rakouském Sankt Oswaldu. Památník byl vybudován v roce 1975 na místě, odkud byl poslední pohled na kostel v Německým Rychnůvku před jeho zničením. Sestává z nahromaděných kamenů a kříže. Každý ze 16 kamenů představuje jednu osadu.
Kostel sv. Václava v Rychnůvku byla původně gotická stavba ze 14. stol. přestavěná v r. 1673. V roce 1959 byl kostel zbourán. Místo, kde kostel stával, je nyní označeno velkým křížem.Boční oltář Panny Marie s gotickou sochou Madony z 3. čtvrtletí 14. století je dnes v kostele sv. Bartoloměje ve Frymburku.
Památný strom – V prostoru bývalé vsi a za vsí dále po silnici jsou dva kleny
Pokračujeme-li dále po silnici, tak po pěti stech metrech v pravotočivém oblouku cesty je po levé straně polní cesta, která by nás dovedla k přírodní rezervaci Světlá. Dále po směru ke státní hranici po cca 1 km bychom se lesem dostali k přírodní památce Jasánky, která připomíná i nedalekou zaniklou obec téhož jména.
Zastávka č.13 Jasánky /Asang/
Polní cesto se dostáváme do prostoru zničené obce Jasánek, které stály z části u samotné státní hranice, jež je nedaleko /cca 400 m/
Osada Asang je poprvé zmiňována, tak jako většina ostatních sídel v oblasti, v rožmberském urbáři ( soupis půdy a majetku ) r.1379, kde je uváděn i mlýn poblíž osady. Název označuje místo vzniklé vypálením části lesa – českým ekvivalentem by tedy byla jména Žďár nebo Spáleniště. Od pol. 19.stol. šlo o katastrální obec spadající pod Pasečnou, s níž postupně splynula. Kromě mlýna s pilou zde fungoval také železný hamr ( “ Schmiedtmühle “ ), uváděný poprvé r.1848. R. 1880 zde bylo 23 domů se 168 německými obyvateli. Roku 1921 zde byli kromě hostinského a dvou hokynářů také kolář, truhlář a porodní bába. Roku 1923 byl vytvořen český název Jasánky, vzniklý ovšem nesprávným pochopením a následným fonetickým přepisem německého jména. Během 50.let Jasánky zcela zanikly, budovy byly postupně demolovány. Obec neexistuje.
1921 – 139 obyvatel, 21 domů
1950 – 8 obyvatel, 6 domů
Zastávka č. 14
Demolice skupiny chalup Morau u osady Jasánky kolem roku 1951. Státní hranice zde probíhá po rakouském břehu, který přiléhá k Otovskému potoku (Schwarzenberský plavební kanál). Na snímku stojí rakouští osadníci u Otovského potoka a pozorují demolici české chalupy Morau na protilehlém břehu čsl armádou. Naa druhém snímku je totožné místo o čtyřicet let později
Zastávka č. 15 Otov
Poprvé se Otov v písemných pramenech objevuje roku 1379, vznikl nejspíš v rámci středověké kolonizační vlny. Český překlad “ Otova paseka “ dává tušit jakéhosi Otu, snad lokátora nové vsi či člověka, který její založení pomáhal organizovat. Jihozápadně od Otova stával na dnešním Otovském potoce mlýn s pilou. Normální fungování vsi skončilo poválečným odsunem německého obyvatelstva, chalupy poté začaly chátrat a během 50.let Otov zcela zmizel z map.
Po pravé straně cca 500 m je přírodní rezervace Otov. Po levé straně, cca 200 m směrem za zaniklou obcí, je přírodní rezervace Otovský potok.
Zastávka č. 16 Lípy Otov
Silnice vede přes Otovský potok, což je konec vodoteče Schwarzenberského kanálu.
Dále po silnici cca 300 m je Památný strom – lípa
Zastávka č. 17 Rozcestí U Korandy – střed zaniklé obce
Dále po silnici dojedeme na křižovatku cest „U Korandy“, kde je přístřešek k posezení
Z křižovatky je možný malý výlet do pěkné rakouské obce na hranicích Sankt Oswald am Haslach.
Zde se poprvé setkáváme se Schwarzenberským kanálem, který se vzápětí napojuju na Otovský potok a dále na říčku Světlou se spádem do Dunaje. Napojuje se zde také Růžová cesta vedoucí ze Sv.Tomáše.
Růžový vrch / Rosenhügel
Růžový vrch vznikl jako drobná roztroušená vesnička na úpatí stejnojmenné kóty poblíž Schwarzenberského plavebního kanálu v roce 1841. Osadou prochází nejstarší úsek Schwarzenberského plavebního kanálu, který začal Josef Rosenauer v roce 1789 stavět právě tady – plavební kanál zde přecházel přes hlavní evropské rozvodí Labe-Dunaj. V dubnu roku 1791 bylo pod Růžovým vrchem vhozeno do plavebního řečiště prvních 84 sáhů dřeva – 21. dubna 1791 dorazilo do císařské Vídně první dříví ze Šumavy. V roce 1890 je zde uváděno 10 domů a 57 obyvatel, v roce 1921 10 domů a 46 obyvatel. Schwarzenberkové zde měli sklad piva. Se zřízením Československé republiky sem byla obsazena pošta, četnická stanice a služebna Finanční stráže. Středem osady byla současná turistická křižovatka U Korandy – místo bylo pojmenováno podle posledního obyvatele osady Růžový vrch hajného Jaroslava Korandy. Turistickou křižovatku U Korandy protíná ze severu na jih koryto bývalého plavebního kanálu, je zde kamenný sloup s obrázkem sv. Huberta coby patrona myslivců. Další chalupy osady Růžový vrch (která administrativně patřila k obci Pasečná) se táhly od Korandy podél potoka Ježová až k Lipenské přehradě.
Zastávka č. 18
Zde je místo oběti „železné opony“
U Korandy /křižovatka Hraniční a Růžové cesty/
Jméno osoby: Jan K.
Státní příslušnost: Československo – ČSR, ČSSR
Rok incidentu: 1954
Odpovědný útvar: 15. českobudějovická bps
Věk: 30
Okres bydliště: Český Krumlov
Směr přechodu: do Rakouska
Způsob úmrtí: zásah el. proudem v hraničním zátarasu
Zastávka č. 19
Podél silnice – vlevo po směru jízdy , patrný nezalesněný pruh po železné oponě
Zastávka č. 20 Křižovatka U mostu
Zastávka č. 21 Rakouská /Rakovská/ zátoka
Oba státy se v Dohodě mezi spolkovou vládou Republiky Rakousko a vládou Československé republiky o označení hranic v souvislosti s provozem vltavské elektrárny u Lipna dohodly, že zatopením rakouského území v souvislosti s provozem elektrárny, nebude dotčen průběh státní hranice. Dohoda byla podepsána v Praze dne 22. října 1958. Ze smlouvy vyplynula pro československou stranu povinnost udržovat na vodní ploše hraniční značení. Hranice byla specifickým způsobem (dubovými sloupky) v červnu roku 1959 vyznačena. Se zatopením rakouského území musel dát souhlas rakouský vlastník pozemku a rakouský vodoprávní úřad. Obojí se stalo a souhlas rakouského vlastníka se pak stal přílohou k dohodě. Při podpisu smlouvy předal předseda československé delegace doprovodný dopis s návrhem, aby odškodnění ve výši 340 tisíc šilinků podle uzavřené dohody mezi klášterem premonstrátských kanovníků Schlägl a Ředitelstvím výstavby, rozvoje a správy vodohospodářských děl v Praze, bylo poukázáno prostřednictvím velvyslanectví Československa. Část dohody byla československo-rakouskou hraniční smlouvou z roku 1973 zrušena, avšak nebyl tím dotčen průběh a specifické vyznačení hranic. K průběhu a vyznačení státní hranice v prostoru Rakovské zátoky. Vyznačení bylo v zamokřeném terénu provedeno pomocí dubových sloupků zaražených do země tak, aby jejich nadzemní část převyšovala předpokládanou výšku vodní hladiny, pokud sem v případě vysokého stavu vody v nádrži voda dosáhne.
Pod vodou ke svobodě
Když rakouský sedlák Johann Hörschläger potkal ráno 25. září 1989 na rakouské straně Lipna muže kráčejícího lesem v potápěčském obleku, měl z tohoto setkání málem smrt. O den později už o tajemném potápěči, který utekl pod vodou z komunistického Československa, psaly všechny rakouské noviny. Po třiceti letech však stále není jasné, zda se jednalo o hrdinský útěk, nebo akci komunistické rozvědky. Zdánlivě jednoduchý příběh o unikátní cestě za svobodou i s velkým odstupem stále doprovází řada nezodpovězených otázek. Jistá je pouze jedna věc. Okolnosti údajného útěku českého potápěče přes hranice pouhé dva měsíce před sametovou revolucí by mohly směle sloužit jako námět pro špionážní román.
Jeho hlavním aktérem je Josef Falta, v roce 1989 redaktor tehdejšího deníku Jihočeská pravda v Českých Budějovicích a také amatérský potápěč. V době útěku mu bylo 31 let. „Nikdo nevěřil tomu, že Lipno skutečně podplaval. Navíc v noci. To je takřka nemožné i dnes, natož tenkrát,“ řekl dlouholetý sportovní novinář a jachtař Petr Vitoň, který se s Faltou osobně znal. Z „hecu“ místních sportovců se dokonce podle něj plaval několik let po revoluci na Lipně neoficiální „memoriál Pepíka Falty“, v jehož rámci se zkušení potápěči pokoušeli dostat pod vodou do Rakouska stejnou cestou jako Falta. „A nikomu se to nepovedlo, i když plavali ve dne a s lepším kompasem,“ uvedl Vitoň.
Aby bylo jasné, o čem je vlastně řeč, stačí pohled na mapu. Břehy Lipna kompletně leží v České republice s jednou malou výjimkou, což je Rakouská zátoka naproti Dolní Vltavici. Na samém konci zátoky voda při normálním stavu omývá zhruba 200 metrů rakouského území. Protože pravý břeh byl bez speciální propustky za socialismu prakticky nepřístupný a hranice oddělena ostnatými dráty se signalizací, musel by Falta vlézt do vody na levém břehu ve Vltavici a překonat v noci pod vodou nebo nad vodou nejméně 2,5 kilometru na druhou stranu. A to za předpokladu, že by plaval úplně přímo, nejkratší cestou bez jakékoliv odchylky. Samotný průplav pod mostem byl zadrátovaný a ve vodě položený ostnatý drát i signálky. Hladina jezera byla stále sledovaná z pozorovacích věží na břehu s pátracími světlomety a rychlými čluny.
Jsme na křižovatce – hraniční přechod Kyselov 1km /vlevo/ – přívoz do Dolní Vltavice 300 m /vpravo/ – Zadní Zvonková – Nová Pec /rovně/.
Přibližně v těchto místech došlo k úspěšnému několika násobnému překonání „Železné opony“.
Vzduchem ke svobodě
V prostoru Rakouské zátoky – Kyselov, došlo v letech 1974-75 k trojnásobnému převozu občanů z NDR do Rakouska pomocí vrtulníku. Pilotem byl Barry Winslow Meeker, Američan. Tehdy 32 letý Meeker měl za sebou nasazení ve Vietnamu, v NSR létal záchranné lety v bavorských Alpách.
Plán byl jednoduchý: přízemním letem, neviditelným pro radary čs. PVOS, měl Meeker doletět na dohodnuté místo poblíž hranic v ČSSR, naložit čekající uprchlíky a vrátit se. Orgány řízení letového provozu v NSR a Rakousku samozřejmě neměly být informovány o přeletu hranic, a vzhledem ke způsobu letu nehrozilo ani z jejich strany nebezpečí odhalení.
Organizace podniku byla na JUDr. Heidrichovi. První let provedl JUDr. Heidrich s Meekerem 17.8.1974, aby převezl do NSR svou ženu a syna. Druhý let 15.8.1975 znamenal únik pro 4 uprchlíky z NDR. Na 17.8.1975 byl připraven třetí let. Pasažéry měli být Thomas B., rodiče Heidrichovy přítelkyně Gůnther a Helga Neukirchnerovi a jejich 14 letá dcera Birgit. Thomas B. byl v březnu 1975 odsouzen v Berlíně k 15 měsícům vězení podmíněně, za prodej ilegálně dovezených rockových LP desek. Kvůli tomu se také nedostal na studium filmové režie a rozhodl se k emigraci.
Všichni byli Heidrichem instruováni: vlakem do Prahy, pak autobusem do Dolní Vltavice u Lipenské zdrže. U silnice, vpravo před obcí, měli najít kapličku mezi dvěma duby a v ovesném poli za ní v neděli 17.8.1975 v pět hodin odpoledne očekávat vrtulník. Pro snazší orientaci pilota měli mít na sobě červené bundy. Jak se později ukázalo, dopustil se organizátor osudné chyby, když vůbec nepředpokládal prozrazení předchozího letu a ponechal stejný plán přeletu, bez změny nástupního prostoru.
V neděli, 17.8. ráno, již byla skupinka uprchlíků v prostoru Dolní Vltavice. Před 17 hodinou se vydali k určenému místu, kde ještě byla v poli znatelná kruhová plocha, vyznačená polámanými obilnými stébly od předchozího přistání vrtulníku. Místo ale bylo poblíž vojenské hlásky, zamaskované v domě a shodou okolností byli přítomní vojáci.
Meeker s pomocníkem Kobrzynskim odstartovat z letiště Riem u Mnichova, jehož letové kontrole nahlásil „lokální let“, a kolem 17 hodiny se skutečně objevil na místě. Přistál asi 80 metrů od čekající skupiny, z níž se první do vrtulníku dostal Thomas B. a po něm Neukirchner. Jeho dcera Birgit však náhle vykřikla a upadla na zem s krvácející střelnou ránou ve stehně. Kobrzynski ještě stačil vytáhnout Birgit do vrtulníku a spěchal pomoci paní Neukirchnerové, která upadla asi 10 metrů od vrtulníku. Palba pokračovala a zasáhla vrtulník i pilota – do boku a levé paže, střelba stále pokračovala. Po zoufalém výkřiku – „musím okamžitě pryč, jinak jsme všichni mrtvi“, Meeker okamžitě odstartoval. V poli zůstal Kobrzynski a paní Neukirchnerová, zraněná na noze, oba byli zadrženi československými vojáky. Soud je následně odsoudil na 3, resp. 6 let odnětí svobody nepodmíněně a k následnému vyhoštění z republiky.
Můžeme si prodloužit cestu malým pokračováním dále po silnici směr Kyselov. Podél silnice vedla železná opona, která byla zde bezprostředně u státní hranice v nejužším místě cca 200 m. Dostáváme se na další křižovatku, kde ústí Janova cesta, spojující se předtím s Vltavickou cestou ze Sv.Tomáše. Následuje rozcestí U mostu s přístřeškem. Dáme se doleva a přjjíždíme k Rakovské, nebo také Rakouské zátoce. Po levé straně mostu závěr zátoky je již na území Rakouska /od ústí levého i pravého potoka/
Pokračujeme rovně po cestě č.1639 a po obou cesty stranách máme dvě přírodní rezervace – vpravo Borkovské rašeliniště a vlevo Kyselovský les. Po cca 1.5 km je vlevo další přírodní rezervace – Kozí stráň.
Zde je místo další oběti „železné opony“
Kyselov /Kozí stráň/
Jméno osoby: Tadeusz G.
Státní příslušnost: neurčeno
Rok incidentu: 1953
Odpovědný útvar: 15. českobudějovická bps
Věk: 17
Okres bydliště: neurčeno
Směr přechodu: do Rakouska
Způsob úmrtí: zásah el. proudem v hraničním zátarasu
Od Rakouské zátoky se vracíme zpět ke křižovat U mostu a pokračujeme dále rovně kolem jezera. Cesta nás dovede do Frýdavy.
Zastávka č. 22
Zde můžeme zajet k jezeru a vykoupat se. Je zde i přívoz ba opačnou stranu jezera do Hruštické zátoky a rekreační oblast Hrdoňov. Za komunistické režimu tato zátoka sloužila jako jezerní součást železné opony. Na břehu byly pozorovací věže, které kontrolovaly, aby lodě ani plavci se nedostali do zakázaného prostor vymezený plovoucími bójemi cca 100 m od břehu. V samotné zátoce byl základna pro rychlé motorové čluny Pohraniční stráže.
CÍL – Frýdava